První zastávka světového poháru byla tento rok v Japonsku. Míšova účast byla jasná, protože jsme si stanovili, že pojede na všechny zastávky. 

Jak asi už víte, měli jsme možnost vyrazit na světový pohár jako reprezentanti České republiky společně. A jak se přihodilo, že druhým reprezentantem jsem byla právě já?

Plánovali jsme výlet do Hirošimy na vlastní pěst. Před svatbou to sice nebylo úplně rozumné, ale nic není nemožné. Měla jsem zkrátka být pouze Míšův doprovod. Týden před odletem nám volali z České asociace BMX, že jim chybí slečna do týmu a jestli prý to nezvládnu já. Říkala jsem si, že po osmi měsících ježdění asi nikdo není ready zvítězit na světovém poháru, ale výzvu jsem přijala. Aspoň si okoukám jak to tam chodí a příště jim tam natrhnu zadek:-) Měla jsem týden na intenzivní trénink, abych se na závod alespoň částečně připravila. Takže týden na to, dostat kolo co nejvíce do ruky a můžeme vyrazit. 

Musím se přiznat, že jsem byla při odletu docela unavená. Týden nabitý tréninky mi dal fakt zabrat a začaly mě bolet svaly. Za to Míša, ostřílenej  sportovec, byl v pohodě jak kdybychom jeli k babičce na svíčkovou. 

Nejdříve jsme letěli do Tokya a z Tokya potom do Hirošimi. Cesta byla dost dlouhá, včetně mezipřistání a jízdy na hotel celkem 15 hodin. Po příjezdu do hotelu jsme lehli a unusli jsme. Následující volný den jsme využili k tomu, abychom se podívali na pár zajímavých míst. Navštívili jsme park… ostrov…

Ve čtvrtek jsme měli první a zároveň i poslední trénink před kvalifikací, na který byla jen hodina a půl času.  Jen hodinu a půl tréninku před kvalifikací. Já jsem byla asi nejvíce nervózní z parku. Před odletem jsme sice měli grafický náhled parku, ale nevěděla jsem, jak přesně budou rampy a překážky vypadat a jak budou vysoké atd. Hned jak jsem si ale vlezla do chráničů, vzala do ruky kolo a vjela do parku, nervozita opadla. Trénink jsme si užili a tešili se na další den na kvalifikaci. 

Páteční kvalifikaci Míša zvládnul bez problému, jen spadl a ulomil si půlku předního zubu.  I přesto ale získal dost bodů a pokračoval do semifinále. Moje kvalifikace byla trochu jiná, věděli jsme že se do semifinále nedostanu. Jediné co jsem chtěla, abych si užila moje dvě jízdy v prázdném parku. 🙂 Můj cíl byl abych nebyla poslední. Těsně před odletem do Japonska jsem začlala skákat spinu. Takže úkol jasný, skočit to i na závodech. Moje jízda byla elegantní, skočila jsem spinu, projela jsem celý park a dala aspoň exup a one hand. Jelikož tam byl fakt hnusný funbox, tak jsem to raději moc nepokoušela, přece jen máme za pár dní svatbu. Nakonec jsem za sebou nechala dvě Číňanky a byla jsem spokojená. Všechny holky co tam byly, jezdí x let, takže předehnat kohokoliv pro mě bylo velkým úspěchem. Pro mě byl páteční závod poslední. 

Míšu čekalo v sobotu semifinále. Jedou se celkem dvě jízdy a počítá se pouze jedna, ta lepší. První jízda Míšovi nevyšla,protože spadl. Druhá jízda se slibně vyvíjela, hned na začátek Míša dal 360bikeflip, jenže poté mu praskla duše a jízda tím pádem skončila. 

V neděli jsem si užili finálové jízdy, především kluků. Bylo neskutečné co tam předváděli! 

Následoval bestrick. Míša nasadil chániče a udělal svůj signiture trick: 360 bikeflip to tailwhip, ale na vítězství to nestačilo.

Tak to by bylo něco málo k Japonsku a teď si užijte video! #LIFEBYREAL

Všechno je možné a díky Bohu, jsme mohli společně jako budoucí manželé Beranovi reprezentovat náš stát v Japonsku. Občas ten život umí být pěkně náročný a někdy zase pěkně radostný. Ať už chcete v životě dokázat cokoliv, věřte tomu a modlete se za to. Všechno je možné, když tomu budete dostatečně věřit!

Jděte, makejte, věřte, modlete se, milujte a nevzdávejte se. Protože jednou přijde chvíle, kdy to všechno budete potřebovat.